Pro ty z vás, kteří s lepty začínají, nebo by chtěli začít, bych si dovolil uvést několik drobných rad, které jsem za ta léta modelařiny nasbíral.
Pokud se týče výbavy, rozhodně není nutné se hned na začátku vybavovat vším co je na trhu dostupné. Spoustu věcí má člověk doma, stačí si jen umět poradit. Pravdou ale je, že bez některých věcí se prostě neobejdete. Na následujícím obrázku je vyfoceno mé základní vybavení pro přípravu dílů, pro jejich letování a následné opracování. Na následujícím obrázku je nářadí, se kterým jsem před 10 lety začínal.
A - Posuvné měřítko: Občas je potřeba
něco změřit, levná digitální posuvka ze supermarketu je
postačující.
B - Škrabátko na tištěné spoje: Není nutností, ale čištění
tvarovaných ploch před letováním a hlavně po něm je opravdu
snadné. Cín je mnohem měkčí než mosaz, takže jde poměrně
snadno "vyškrábat" zalité detaily. Jedinou, zato velikou
nevýhodou je odlamování tenkých skleněných vláken, které
se rády zapichují do rukou, a věřte, celkem to bolí. Proto
čistím zásadně nad novinami a vše pak raději opláchnu
ve vodě.
C - Brousítka: Pomocí oboustranné pásky si lepím smirek na nejrůznější předměty (v tomto případě jsou to nějaké duralové hranolky). Tyto brousítka používám pro jemné zabrušování hran, broušení větších ploch, atd.
D - Vrtáky: Nejlépe ty se stopkou. Ale pozor, rády se lámou.
E - Hodinářské kukátko: Tak bez něj se já osobně prostě neobejdu.
F - Pinzeta: Krom lékařských pinzet jsem si oblíbil tuto malou pinzetku z manikúry. V případě že potřebuji, aby se pinzeta chovala jako peán (trvale svírala), navléknu na ni drátěné očko, které drží čelisti sevřené. Pak mohu s dílem manipulovat bez zbytečných křečí v prstech.
G - Nůžky: Na zastřihávání leptů používám obyčejné nůžky,
pro jemnou práci pak zaoblené manikůrové (tohle prosím
neříkejte mojí ženě).
H - Pilníky: Používám klasické pilníky, které po ztupení prostě vyhodím.
I - Ruční vrtačka: Neodmyslitelný pomocník. Nejčastěji mám ale osazenou obyčejnou jehlu, kterou pak používám pro usazení dílů, protahování hran, nanášení lepidla, atd.
J - Skalpel: Používám všeobecně známou sadu tří skalpelů
za pár korun. Pokud se ztupí, stačí ho jednoduše přebrousit
brouskem.
K - Kleště: Ty spolu s pinzetou používám hlavně na tvarování
dílů.
Vybavení pro náročnější
Jak šel čas, postupně jsem některé z výše popsaných nástrojů a pomůcek obměnil. Na základě dobrých zkušeností bych vám tedy doporučil dovybavit se některým z níže uvedených nástrojů. Vše zobrazené lze pořídit za pakatel na E-bay nebo Aliexpressu.
A - Brousící plechy a hranoly: Ideální pro přebrušování velkých ploch jako jsou horní plochy rámů vozů. Částečně nahrazují smirková brousítka (C) z obrázku předchozího obrázku.
B - Skalpely: Za ty peníze jsou k nezaplacení. Doporučuji nakoupit více barev a stanovte si pro ně jasná pravidla. Prodloužíte tak životnost břitů. U mě platí jednoduché pravidlo: stříbrná - hrubá práce jako vyřezávání mosazných dílků z plátu, řezání do mosazi, hrubé čištění. zelená - jemnější práce, měkké materiály, detailní začištění leptů červená - nejjemnější práce, řezání obtisků, fajnové začišťování
C - Obyčejné pinzety: Ty nejlevnější s plochými čelistmi. Čelisti je možné v případě potřeby modifikovat / různě je zabrousit atd.
D - Samosvorné pinzety: Udrží díly sevřené po celou dobu letování. Nahrazují drátěnou svorku (F) s předchozího obrázku.
E - Pinzety s keramickými čelistmi: Největší vynález tohoto století. Tyto pinzety umožňují letovat díly přímo pod čelistmi. Keramické čelisti totiž neodvádí teplo a hlavně nehrozí jejich připájení k modelu. Vyrábí se buď jako normální, nebo samosvorné.
F - Kartáček s mosaznými štětinkami. Slouží k očištění dílů před i po pájení. Částečně nahrazuje škrabátko (B) z předchozího obrázku, jehož odlamující se skelná vlákna jsou opravdu k zlosti.
G - Zlatnická deska: Dají se koupit nejrůznější tvary a nahrazuje dřevěné prkénko (D) z následujícího obrázku.
Samotný proces pájení
Rozhodně se není čeho bát. Má doporučení je dodržovat tyto čtyři základní pravidla: 1. pájecí kyselina - na pájené místo nanesete třeba štětečkem. Cín se krásně rozteče po pájené oblasti. 2. minimum cínu - ve většině případů stačí opravdu minimální množství cínu. 3. optimální teplota - jelikož se "staví" díl po díl, musí být proces letování co nejkratší, aby se zbytečně neprohříval zbytek stavebnice a nehrozilo rozpadnutí již sletovaných dílů. 4. přípravky - buďte vynalézaví. Před samotným pájením je optimální díly nejprve zafixovat. Naučte se používat pinzety, kolíčky, naučte se přitlačit díl jehlou, nebo hrotem skalpelu. Teprve poté díl přiletujte.
A - Pájecí stanice: (Je zobrazeno pouze pájecí pero)
K samotnému pájení bych rozhodně doporučil přístroj
s regulací teploty. Bohatě poslouží nejlevnější modely.
Přístroje s přesnou regulací v závislosti na teplotě
hrotu jsou vcelku zbytečné, jelikož hrot stejně nestihne
zareagovat na prudkou změnu teploty, kterou způsobí
kontakt hrotu s velkým dílem. Osobně používám pájecí
stanici ZD-99. 50% výkonu na malé díly, 75% na větší
a 100% když potřebuji něco pořádně prohřát. U levných
modelů je navíc výhoda, že pokud vám odejde topné těleso,
jako se to stalo mně, stačí koupit nové pájecí pero,
odstřihnout zástrčku a připojit k pájecí stanici. Co
bych ale doporučil je koupit nějaký hrot s ostrou špičkou
pro pájení jemných dílků.
B - Pájecí kapalina: obyčejná neutrální. Bez ní to snad
ani nezkoušejte.
C - Cín: Běžný trubičkový cín. Aby se mi díly nezalily
a pak je nemusel pracně brousit, snažím se cínem co
nejvíce šetřit. V mnoha případech stačí, když je hrot
pouze potažen tenkou vrstvou cínu a ten pak krásně zateče
na letovaný díl. Pokud ale chci definovat přesné množství,
dělám to tak, že si běžný trubičkový cín kleštěmi rozplácnu
a nakrájím skalpelem na miniaturní kousíčky a ty pak
nabírám na hrot.
D - Dřevěná podložka: Nejlépe z tvrdého dřeva. Pokud tedy
nechcete mít popálený stůl. (Edit - pokud se leptům hodláte věnovat více, doporučuji podívat po keramické zlatnické desce, o které se zmiňuji výše.)
Co se mi vyplatilo, jsou uzavíratelné
krabičky, do kterých si odkládám všechny drobné dílky.
Vhodné zejména pokud pracujete na více projektech najednou.
Černý surfacer mi šetří čas
V rámci mojí lenosti jsem se rozhodl vyměnit šedý podkladový Surfacer za černý. Samozřejmě mám na mysli u černě lakovaných dílů. Dost často se mi totiž stávalo, že jsem z některého úhlu nedostříkl a šedý podklad prosvítal. Zvláště to bylo patrné u krablování a různých roštů. Jeho cena je trochu vyšší, ale zase ušetřím za černou barvu, čas a nervy s opravami.
Výroba nárazníků
V některých mých stavebnicích naleznete sadu dílků, ze kterých lze při troše zručnosti sestavit nárazníky. Uvažoval jsem, jak si celý postup trochu zjednodušit a vymyslel jsem následující přípravek.
Na jeho provedení zase tak nezáleží. Důležité je dodržet rozměr udávající celkovou délku nárazníku X a délku zesílení Y. Také je důležité, aby byla osa otvoru kolmá na plochu tepelně izolované podložky. Jak tento přípravek funguje, se pokusím vysvětlit na dolních dvou obrázcích náčrtku.
Na dolní izolační podložku položím talíř nárazníku s kroužkem. Otvorem přípravku prostrčím kulatinu, navléknu kroužek a dotlačím do prohlubně v nárazníku. Spoj pak proletuji cínem. Následně přesunu sletovaný nárazník do horní polohy a dle horní hrany přípravku kulatinu zkrátím. Stejně tak do slepé díry vsunu tlustší trubičku a zkrátím o horní hranu přípravku. Díly pečlivě obrousím.
Připravené talíře nárazníků a zesilující kroužky.
Takto nějak jsem si to zbastlil. Kousek čtvercového profilu, na něm přišroubovaná pásovina abych docílil požadovaného rozměru X. Jako izolační podložku jsem použil kousek teflonu. V zadní části pásoviny je vidět otvor slepé díry, který slouží pro zkracování tlustší trubičky. Na obrázku je dále patrno založení dílů do přípravku.
A zde již po sletování
Po vychladnutí přesunu nárazník na horní doraz, prstem přitlačím a pomocí žiletkové pilky odříznu. Obdobně založím větší trubičku do slepé díry a zkrátím.
Barvení modelů
Pokud trávíte desítky hodin letováním a broušením modelu, je škoda vše pohřbít pod hromadou nekvalitního laku. Nepovažuji se za bůh ví jakého experta na stříkání modelů, přesto si ale dovolím několik poznámek, které snad budou ku prospěchu začínajícím modelářům.
Na štětec zapomeňte, stříkací pistole je základ. Není však třeba hned investovat do superznaček, i v oblasti levných pistolek lze vybrat přiměřenou kvalitu za rozumnou cenu. Já si před mnoha lety vybral nejlevnější Fengdu (dole) a funguje bez problémů dodnes. Na nanášení laku jsem si později pořídil i druhou pistolku (nahoře). Bral jsem to nejlevnější na trhu za cenu cca 250kč a kvalita mě velmi příjemně překvapila. Nakonec jsem ji začal používat i na nanášení samotné barvy.
Větším problémem je zdroj vzduchu. Dají se pořídit airbrush kompresory, či malé přenosné kompresory pro nehtová studia. Za mě nic podobného na trhu nebylo, tak jsem si vyrobil kopresor ze steré ledničky. Výhodou je poměrně vzdušník, takže neběží po celou dobu stříkání a nízká hlučnost. Kdo chce zkoumat obrázek nalezne na něm po zvětšení: (1) kompresor, (2) vzdušník, (3) regulátor spínaného tlaku, (4) regulátor pracovního tlaku na výstupu s manometrem, (5) filtr, (6) velmi flexibilní hadici, (7) zdroj 12V s (8) konektorem k napájení boxu. Obrázek lze zvětšit
Jelikož nemám prostoru nazbyt, i stříkací box jsem musel vytvořit co možná nejskladnější. Ve složeném stavu je vidět čtveřice ventilátorů na zadní straně, která zajišťuje odvod "smradu" přes vnitřní filtr. Dále je pak vidět připojovací kabel 12V do zdroje v kompresoru.
Rozložení je otázkou vteřin. Stěny jsou na pantech, takže se jen nadzvedne zadní strana, vyklopí bočnice a je postaveno. Uvnitř je pak LED osvětlení, aby bylo na stříkání pořádně vidět.
Před nanášením samotné bravy je vhodné sjednotit povrch vhodným surfacerem. Jednak vytvoří pro barvu příznivý podklad, ale hlavně odhalí nerovnosti povrchu, které jsou zejména na lesklých leptech hůře viditelné. Naučil jsem se používat i černý surfacer o kterém se zmiňuji výše. K ředění používám výhradně originální ředidlo. Naředěný surfacer skladuji v plastových "bralenkách" dostupných v běžné lékárně, takže stačí jen nalít do pistolky a už se stříká.
Vše co potřebuji pro stříkání jsem si nakonec minimalizoval do jedné krabice. (1) surové barvy, (2) naředěné základní odstíny, (3) mixy, (4) surfacery, laky a ředidla, (5) nádobka s acetonem. Aceton používám na čištění a proplach pistole před stříkáním. Někdo tvrdí, že ničí těsnění v pistolce, ale ani po 15 letech používání nepozoruji žádný poblém. Aceton dále používám pro zvýšení přilnavosti surfaceru na plastové díly a to tak, že model přestříkám tenkou vrstvou acetonu. Ten jemně naleptá "otevře" povrch a zlepší tím přilnavost. Hned se odpaří, takže nedojde k poškození modelu.
A nyní k samotným barvám. Po dlouhém laborování s barvamy Humbrol, Agama, Revell, Rocco, Vallejo.... jsem nakonec skončil na japonských Tamiya.
K ředění používám výhradně originální ředidlo. Ředím v poměru 1:1,5 (barva:ředidlo) do malých plastových lahviček z Aliexpressu.
K ředění používám následující čtyři pomůcky. (1) nerezová tyčinka (z CD mechaniky) k rozmíchání barvy, (2) nerezová kulička, kterou hodím do barvy s jejím prvním otevřením. Slouží stejně jako kulička ve spreji. (3) injekční stříkačka s (4) jehlou velkého průměru. Postup ředění. Pořádně rozmíchám surovou barvu ve skleničce, naberu přes jehlu do stříkačky a obsah vstříknu do plastové lahvičky. Pak jehlu očistím, abych si nezanesl zbytky barev do ředidla a naberu požadované množství ředidla, které přidám do lahvičky Nyní mám po ruce k okamžitému použití namíchaný odstín základní barvy. Stačí několikrát protřepat a kápnout do pistolky či použít pro míchání dalšího odstínu.
Největší chybou nejen začínajících modelářů je dle mého názoru honba za přesným odstínem. Nekonečné diskuse nad tím, která barva přesně odpovídá ČSN 8440 zřejmně nikdy neskončí. Než tedy i vy začnete hledat mezi modelářskými barvami, zkuste se podívat na nějaký nákladní vlak. Stačí třeba jen fotografie. Nejspíš nenajdete moc barevně stejných vozů. Je potřeba si uvědomit, že i originální ČSN 8440 se lišily v závislosti na výrobci. Navíc barva časem degradovala, bledla a špinila se. Krásný článek zde. Jaká je tedy má rada, naučte se barvy míchat!
Pro ty, kteří s tím chtějí začít, existuje několik on-line programů, které vám na začátku mohou pomoci. Ale pozor, jejich problémem je, že nerespektují sytost a hlavně kryvost jednotlivých barevných odstínů. Napoví vám ale, z jakých základních barev se požadovaný odstín skládá. Zde příklad jednoho z programů, který navrhl několik míchacích receptur na požadovaný odstín. A svět div se, červenohnědá barva se skládá převážně z červené a hnědé. Další odstíny jsou pro doladění a ve skutečnosti mohou barvu hodně změnit.
Pokud zhruba tušíte, z jakých základních barev se odstín skládá, můžete zkusit první míchání. Na bílou plastovou destičku nanesete kapky jednotlivých základních barev a pak pomocí tyčinky postupně kombinujte a přidáváte. Tím ze naučíte chápak, kam která základní barva výsledek posouvá a kolik jí je zapotřebí. Hlavně ale vycítíte, jaký vliv má sytost jednotlivé barvy. Například i malé množství modré barvy dokáže celý odstín úplně změnit, kdežto žlutá barva je hodně líná. Tím vznikne první nástřel míchací receptury.
Recepturu je pak možno jednoduchým způsobem ověřit přímo v pistolce. Základní barvy kapu přímo do ní. 5 kapky toho, 4 toho, 1 tamtoho, promíchat a zkusit trošku stříknout na vzorek. Pokud se mi barva nezdá, přidám některou z barev. Když jsem s recepturou spokojen, namíchám si větší množství do plastové lahvičky tak, aby vyšlo na celý vůz a popřípadě i na nějaké ty korekce. Klidně opět vyzkouším na vzorku a třeba i doladím.
Gelové fixy
Na Aliexpressu jsem narazil na tyto fixy. Zdají se mi mnohem lepší než klasický Edding. Hlavně jsou celkem tenké a za pár korun.
Jsou v různých barvách, jsou velmi tenké a chovají se jako tenký štětec, který není potřeba namáčet. Skvěle se s nimi kreslí černá těsnění dveří či koncová červená světla.
Až mě zas něco napadne, nebo pokud se chcete na něco zeptat, doplním.
